Nekvašené státní hospodářství
Izraelský velikonoční "šábes gój" se už více než dvacet let jmenuje Achmed Nabulsi. Jak asi mnozí vědí, šábes gój je člověk nežidovského vyznání, který v židovských domácnostech v sobotu a o svátcích vykonává práce, které Židé vykonávat nesmějí. Zároveň je Achmed Nabulsi nejbohatším občanem Izraele - ovšem pouze jeden týden v roce, kdy za několik grošů odkoupí celou státní zásobu obilí.
Důvodem této transakce je, že v době Pesachu, židovských Velikonoc, smí věřící Žid jíst osm dní pouze nekvašený chleba; na památku toho, že Židé ve starověku opustili egyptské otroctví v takovém spěchu, že neměli čas ani upéct chleba na cestu. Od té doby se "macesy" v mnoha zemích staly populárním jídlem i v nežidovských domácnostech. Na druhé straně, ne každá židovská rodina dodržuje zákaz. Před několika lety chtěli ortodoxní rabíni exkomunikovat známého izraelského humoristu, protože vylíčil, jak při rodinné návštěvě ve dnech Pesachu z ledničky vypadaly nahromaněné bochníky chleba.
Ale to, co si může dovolit prostý občan ve vlastním domě, nemůže udělat židovský stát. Kvůli tradici a také s ohledem na zbožné spoluobčany se židovský stát musí o Velikonocích zbavit všeho obilí, v němž mohou být kvasnice. V soukromých domácnostech v takových případech celý dům vymetou, každý drobeček spálí, a co nemohou vyhodit, uloží do spíže. Spíž zamknou, a aby nezůstal ani stín podezření nebo pokušení, obsah spíže prodají některému nežidovskému sousedovi. Tomu, který je o sobotách jejich šábes gójem.
Židovský stát postupuje zrovna tak: zásoby obilnin, které nelze zničit, prodá. Kupujícím je už několik let nazaretský Achmed. Skoupí zásobu obilnin za symbolickou cenu jednoho šekelu (tzn. deseti korun). Po Velikonocích od něj stát obilniny koupí zpět, rovněž za symbolickou cenu jednoho šekelu. Achmed je tedy po celý týden vlastníkem celé státní zásoby obilnin, a tím pádem asi nejbohatší člověk v Izraeli. I když ne tak docela. Achmed je sice naprosto spolehlivý a vyzkoušený obchodní partner státu, ale i vůči němu je jistá opatrnost nezbytná. Vždyť co by se stalo, kdyby se Achmed jednou zatvrdil a nebyl by ochoten splnit druhou část smlouvy, tedy vrátit koupené obilí?
Moudří ochránci státních financí na tuto možnost mysleli. Před Velikonocemi sice rok co rok prodají Achmedovi zásoby obilnin, ale s výhradou, že sklady budou uzamčeny a smlouva vstoupí v platnost teprve za devět dní. Do té doby si věc může rozmyslet prodávající i kupující - ovšem pod hrozbou pokuty. Prodávající stát, tedy stát, smlouvu vždy osmý den po jejím podpisu zruší. Zaplacená pokuta pak tvoří Achmedovu provizi. Tak si všichni přijdou na své: stát si zajistí "nekvašenou domácnost", ale zároveň neztratí zásoby obilnin. A Achmed si přivydělá. Jednodušší řešení by se ani nedalo vymyslet.