Blízký východ

Islámský stát

 Otázkou, „Jakým způsobem ovlivňuje náboženství politiku, právo, ale i běžný život?“ se budeme v této práci zabývat a aplikujeme ji a stát blízkého východu, tedy konkrétně na Íránskou islámskou republiku. Ta je ideálním příkladem teokratického státu s prvky demokracie.

 Nejprve bychom se měli zaměřit na geografické a politické údaje. Írán je, díky své rozloze 1 648 000 km², sedmým největším státem Asie, na jehož území žije asi 63,2 milionů obyvatel. Šíitský islám vyznává 95 % obyvatel, zatímco sunnitský pouhé 4 % íránské populace.[1] Írán je od islámské revoluce z přelomu let 1978 - 1979 islámskou republikou. V jejím čele stojí „po formální stránce“ prezident, který je volen na čtyři roky (od 20. června 2005 je jím Mahmúd Ahmadínedžád).[2] Prezident je také představitelem Rady ministrů, za níž je odpovědný Mažlisu (íránskému parlamentu).[3] Skutečným íránským vládcem je však duchovní vůdce, který je zvolen na doživotí Shromážděním znalců.[4] V současné době je jím ájatolláh Sejjed Alí Hosejní Chámeneí.[5] Ten jmenuje soudce, členy Rady dohlížitelů[6], ředitele bezpečnostních složek a velitele armády, ale také ředitele rádia a televize. Je ale také oprávněn odvolat prezidenta, vyžádá-li si to parlament.[7]

 Írán jako islámská republika vznikl, jak již bylo zmíněno, islámskou revolucí, které předcházel diktátorský režim šáh in-šáha Muhammada Rezi Pahlavího. Během šáhovi vlády byla zavedena řada reforem mezi něž patřila například pozemková reforma nebo reforma na zrovnoprávnění žen ve společnosti.[8] Příjmy z těžby ropy byly investovány nejen do infrastruktury, modernizace školství a zdravotnictví, ale především do zbrojního průmyslu. Zvýšil se nejen průměrný příjem[9], ale s ním také sociální rozdíly a inflace. Pahlavího politika získávala velký počet odpůrců, což podněcoval Sejjed Rúholláh Músaví Chomejní.[10] Ten kritizoval šáhovu otevřenost vůči západním mocnostem a závislost na nich, když uváděl: „Šáh ekonomicky svázal v 60. a 70. letech Írán se Spojenými státy a přivedl zemi k bankrotu. V politice uplatňoval americkou linii. Třebaže navenek veřejně podporoval Palestince, dodával zároveň ropu Izraeli, nepříteli islámu. Ve vojenské oblasti zavinil závislost Íránu na USA. Aby uchoval monarchii, dával Spojeným státům ropu a příjmů z ní využíval k výstavbě amerických vojenských základen v Íránu.“[11] Prohlašoval také, že „islám zavrhl monarchii a dědičné nástupnictví a v počátcích islámu ji svrhl v Persii, Byzanci, Egyptě a Jemenu.“[12] Kvůli narůstajících nepokojům, probíhajícím v Teheránu, Qomu, Tabrízu a dalších městech, se rozhodl 16. ledna 1979 opustit šáh odejít do káhirského exilu a o necelý měsíc později, tedy 11. února 1979, padla vláda Šáhpuhra Bachtjára.[13] Chomejní, který se po nuceném exilu vrátil zpět do Íránu, prohlásil: „Boží povstání, jenž díky Božímu paprsku, uvědomění a jednotě lidu, zvítězilo 22. bahmanu 1357 (11. únor 1979) a svrhlo monarchistické zřízení v Íránu a ustavilo islámskou republiku.“[14] Ihned po vítězství revoluce nastala důsledná islamizace všech oblastí veřejného života íránské společnosti: politiky, právo, ekonomiku atd.[15] V prosinci téhož roku byla vyhlášena nová ústava[16] ájatolláhem Chomejním, jehož úlohu vymezoval článek 107 - 112 Ústavy Íránské islámské republiky.[17]

 Po uvedení do problematiky Íránské islámské republiky se nyní můžeme věnovat otázce ovlivnění íránské politiky islámem. Jak již bylo v předcházejících odstavcích uvedeno, vrcholným představitelem státu je ájatolláh Sejjed Alí Hosejní Chámeneí. Prezident Mahmúd Ahmadínedžád je pouze formálním představitelem pro styk se zahraničním, tzn. aby mohlo být na Írán pohlíženo, jako na republiku. Politika je v zemi pod silným vlivem islámu, což také uvedl ájatolláh Chomejní v cyklu přednášek na teologické fakultě v iráckém Nadžafu, které probíhali od 21. ledna do 8. února 1970: „Seznamujte lidi s islámem, aby se mladá generace nedomnívala, že se duchovní někde v koutě Nadžafu či Qomu zabývají předpisy o menstruaci a šestinedělí a že nemají co dočinění s politikou a že náboženství musí být odděleno od politiky. To, že náboženství musí být odděleno od politiky a že islámští učenci nesmějí zasahovat do společenských a politických záležitostí jsou fámy šířené kolonialisty. Toto hlásají bezvěrci.“[18]

 Íránské právo, opírající se o Korán a šaríu, je oproti západním soudům velice tvrdé a nekompromisní. Proti tomuto tvrzení se postavil ájatolláh Chomejní: „Islámské trestní právo vzniklo za účelem zabránění úpadku mravů ve velkém národě. Prostituce, která se tolik rozšířila, ničí celé generace, kazí mládež a ochromuje práci. Znamená to, že islám je krutý, když kvůli zamezení úpadku mravů mezi mladou generací nařizuje veřejné bičování?“[19] Tresty bičování, oběšení či ukamenování v sobě odrážejí počátky islámu a jsou ukládány za přestupky, jež byly v té době nejzávažnější (krádež, hazardní hry, cizoložství apod.).[20] V současné době je v Íránu stanoven trest smrti za 109[21] trestných činů, např. za homosexuální styky.[22] Veřejné bičování bývá používáno např. za líbání na veřejnosti nebo cizoložství. V Koránu je jasně přikázáno: „Cizoložníka a cizoložnici zbičujte, každého z nich sto ranami!“ (Korán 24:2). Nesmí mu být tedy přidáno ani o jednu ránu navíc, ani se mu nesmí nadávat či jinak trestat.[23]

 Po islámské revoluci bylo také vydáno nařízení, aby ženy nosily čador. Proti tomuto rozhodnutí vystoupily ženy středních a vyšších vrstev protestními demonstracemi, avšak pod řadou represálií[24] byly donuceny k jeho nošení.[25]

Po těchto příkladech můžeme tvrdit, že náboženství zasahuje do všech složek státu a je s nimi neobyčejně silně spjato.

Použitá literatura

Bibliografie:

• Eisenmannová, Dagmar (1997): DK Ultimate Pocket World Factfile. Praha: Ikar.
• Hrbek, Ivan (2000): Al Qur’án. Praha: Academia.
• Chomejní, Ruholláh (2004): Velájat-e faqíh. Teherán: Institut pro uspořádání a vydávání děl imáma Chomejního.
• Kovář, Jindřich (1984): Islám a muslimské země. Praha: Svoboda.
• Macek, Zdeněk (1996): Kapitoly z obecných dějin 20. století (3. díl). Plzeň: Západočeská univerzita.
• Marek, Martin, Nevosad, Vladimír, Vostradovská, Lenka a kol. (1996): Všeobecná encyklopedie Diderot ve čtyřech svazcích (2. svazek) Praha: Nakladatelský dům OP.

Internetové zdroje:

• Částek, Michal, a Štěrba, Václav, Írán, (on-line), (citováno 28. 11. 2007), dostupné z http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3-063.pdf
• Trest smrti ve světě 2006: zaznamenáno 1.591 poprav, (on-line), (citováno 29. 11. 2007), dostupné z http://www.amnesty.cz/ zpravy/Trest-smrti-ve-svete-2006-zaznamenano-1591-poprav/