Blízký východ

Předislámské náboženství Arabů

Islám je v současné době druhým nejrozšířenějším náboženstvím, které vyznává asi 1/5 světové populace. Kde ale vznikl a co mu před-cházelo? Na tyto otázky se pokusíme najít odpověď, neboť chceme-li pochopit současné dění a vývoj, musíme se zabývat i minulostí.[1] Proto se budeme věnovat období, které je Araby nazýváno džáhilíja, což znamená období nevědomosti.

            Nejprve bychom si měli vymezit území, na kterém se budeme pohybovat. Arabský poloostrov, místním obyvatelstvem nazýván „Ostrov Arabů“, je možno rozdělit podle podnebí na dvě části. Severozápadní až centrální části poloostrova tvoří pouště a náhorní plošiny, které vedly místní obyvatelstvo ke kočovnému způsobu života. Naopak na jihu poloostrova, především na území dnešního Jemenu, se nacházely četné oázy, které nabízely usedlý způsob života.[2] Ačkoliv se obě skupiny obyvatelstva ovlivňovali, vývoj jejich náboženství byl rozdílný.

            I přes vysoké teploty v jižní Arábii bylo možno rozvíjet zemědělství (datle, fíky, vinná réva, pšenice, ječmen), především kvůli vysokým horám zachycujícím vláhu do mnoha vodních nádrží. Vznikaly zde bohaté městské státy, v jejichž čele stál panovník obklopen poradním sborem kněží.[3] K nej-významnějším božstvům jihoarabského panteonu patřila bohyně Astar (planeta Venuše) a lunární bůh nazývaný mnoha jmény.

            Od 4. stol. n. l. začalo z Aksúmského státu (území dnešní Etiopie) do jižní Arábie pronikat křesťanství, které se ujalo hlavně u vládnoucí dynastie v Nadžránu. Některé vládnoucí rody, především spojenci sásánovské Persie, přijaly v polovině 5. stol. n. l. židovství, což ohrožovalo obchodní zájmy Byzantské říše. Ta poté požádala Aksúm o vojenský zásah v zájmu místních křesťanů. Po jejich vítězství zde byl vytvořen centralizovaný stát pod vládou Abraha, který se po jeho smrti rozpadl a v roce 575 obsadili celé území jižní Arábie Peršané.[4]

            V oblastech severozápadní a centrální Arábie se nacházelo mnoho etnických skupin (Safatejci, Thámúdejci, Lihánejci atd.). Oproti jižní Arábii zde nevznikl nijak rozsáhlý pantheon ani se zde nevyvinula instituce kněžstva. Byl kladen důraz především na džiny[5], pod jejichž vlivem káhino-vé, pravci, vyslovovali nejrůznější věštby[6], na což odkazuje jedna ze súr Koránu:

Rci: „Utíkám se v ochranu Pána lidí,

vládce lidí,

Boha lidí,

před zlem našeptavače pokradného,

jenž našeptává do hrudi lidí,

ať již je z džinů či z lidí!“

(Korán 114:1-6)

Významnou úlohu v předislámské době hrála magie. Podle historika Makrízího ji hojně využíval kmen al-Kamar v Hadramautu. Na příklad pro zastavení dešťů se uřízla větev z konkrétního stromu v poušti, která se posléze zapálila. Jak se na ni dopadající voda vypařovala, tak se měla zmírnit prudkost deště.[7] K dalším prvkům magie patřilo připisování nadlidské moci neživím věcem (popř. i zvířatům). Proto si bezdětné Arabky půjčovali šaty od žen, které porodili mnoho dětí, ve víře, že jimi získají plodnost jejich majitelky.[8]

            Tyto „magické předměty“ jsou jakýmsi předstupněm modloslužeb-nictví, tedy vyznáváním kamenných model představujících určité božstvo    a přinášení mu obětí.[9] Mezi nejvýznamnější božstva patřil lunární bůh Hubal, kterému byla zasvěcena svatyně Ka’ba v Mekce. Byly zde však umístěny sošky i dalších božstev (bohyně Slunce al-Lát, která byla uctívána také v Tá’ifu, nebo bohyně Venuše al-Uzzá). Velké úctě se zde těšila bohy-ně osudu Manát (uctívána také v Jathribu). Tyto tři bohyně (al-Lát, al-Uzzá a Manát) jsou mnohdy Araby hanlivě označovány za Alláhovy dcery:

Rci: „On Bůh je jedinečný,

Bůh sám o sobě věčný.

Neplodil a nebyl zplozen,

a není nikoho, kdo je mu roven.“

(Korán 112:1-4)

            Do Mekky se tak pořádaly každoroční pouti v měsíci dhu-l-hidždža  a tím i trhy, což výrazně přispívalo k prosperitě města.[10] K dalším božstvům uctívaným na Arabském poloostrově patřila lunární bohyně Wadd (kmeny ve střední Arábii), Súwa (kmen Hudhajlovců v Hidžázu), Dhu al-Chalasa, Jághút, Já’úq, Rudá, Sa’d a mnoho dalších.[11]

            Není tedy možné hovořit o uceleném předislámském náboženství, a to z důvodu politické rozdrobenosti regionu. I přesto se původně poly-teistická společnost podílela výraznou měrou na vzniku a formování islámu.

Použitá literatura:

Frazer, James George (1994): The Golden Bough. Praha: Mladá fronta.

Hrbek, Ivan (2000): Al Qur’án. Praha: Academia.

Kropáček, Luboš (1993): Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad.

Oliverius, Jaroslav (1995): Svět klasické arabské literatury. Brno: Atlantis.

Tauer, Felix (2006): Svět islámu: dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad.